DOBRÁ PSYCHOTERAPIE

Vždycky jsem byla dost citlivá, ale nikdy mě nenapadlo, že budu trpět nějakou duševní poruchou. Ve třiceti letech se u mě objevila první panická ataka v pražském metru – z ničeho nic, jela jsem na schůzku s kamarádkou, najednou se mi udělalo špatně, začala se mi točit hlava, pak bušit srdce, měla jsem strach, že sebou praštím, pak i že umřu, že mám nějakou mrtvici nebo infarkt…

Dost mě to vylekalo, na sraz jsem dorazila a řekla to po počátečním váhání kamarádce. Ta mi slíbila, že se zeptá mámy, která je doktorka. Volala mi ještě večer, že může jít o panický stav, ale měl by mě určitě vidět doktor, tak jsem šla z a obvoďákem. Styděla jsem se a zároveň bála, že mi najdou nějakou vážnou nemoc.

Doktor mě vyslechl, nabral krev a poslal na neurologii. Všechno v pořádku, nic nikde nenašli a tak jsem znovu dala na radu kamarádky na vyhledala psychoterapeutku. Chtěla jsem ženu, před muži mám přeci jen ostych otevřeně mluvit…

Na individuální psychoterapii jsem zjistila, že moc neumím vyjadřovat své pocity, hodně toho v sobě polykám a pak mi to přerůstá přes hlavu. Naučila jsem se více se vnímat, víc mluvit o sobě a tak ventilovat své pocity. Na začátku mě také psychoterapeutka naučila dechová cvičení, která mi dost pomáhala zvládnout paniky, které se ještě několikrát objevily.

A proč v metru? Nejspíš proto, že metro je pro mě uzavřený prostor, ze kterého nemůžu kdykoliv odejít, což dost koresponduje s tím, jak se často v různých životních situacích cítím – to jsem si ale uvědomila až na terapii. Postupně panické ataky slábly až zmizely úplně. Dneska jsem už bez těcho potíží, ale na psychoterapii ještě docházím, zatím mi to vyhovuje na sobě dál pracovat.