DOBRÁ PSYCHOTERAPIE

Vždycky jsem se dobře učila, základku jsem do osmé třídy zvládala bez problémů, šlo to úplně samo. V osmičce k nám do třídy přistoupila nová holka, hned od začátku jsme si nepadly do oka. Pak proti mě začala popouzet ostatní spolužáky, pomlouvala mě a obvinila mě, že se tahám s klikama.

Pak to začalo, cítila jsem se ve třídě dost špatně, přestali se se mnou bavit, pak mě i napadali, nejprve slovně, nakonec i fyzicky. Zmínila jsem se o tom doma, ale rodiče to odbyli, že se mám o sebe postarat a nefňukat. Ve škole jsem neměla k nikomu z učitelů důvěru, tak se to táhlo do konce školního roku.

Do devítky se mi nastupovalo po prázdninách mizerně, ráno mi bývalo špatně od žaludku, často jsem byla nemocná, občas simulovala, ale většinou mě opravdu něco bylo. Zameškávala jsem tak dost hodin a začala mi utíkat škola. ke škole jsem si vypěstovala nějaký odpor, blok, prostě jsem to tam začala nenávidět.

Spolužáci mě už neřešili, ale asi jsem se už sama chovala divně, prostě se to k původnímu přátelskému fungování už nevrátilo. Pak jsem to řekla po dlouhé době znova doma, rodičům už to i tak bylo docela divné, vzali mě k psychologovi, mluvili s třídním…

Psycholožka byla fajn, rozuměla mi a mě se s ní dobře povídalo. Postupně jsem se naučila bránit, když je na mě někdo protivnej, víc jsem porozuměla vlastnímu chování ke spolužákům. Také mě učila nějakou relaxaci, abych lépe zvládala svou ranní úzkost.

Rodičům jsem ale nemohla zapomenout, že mě v tom tehdy nechali a nepomohli mi. Pochopila jsem sice, že jsem jim to dostatečně nevysvětlila, ale stejně se měli více zajímat. Psycholožka mě poslala i s rodiči ke kolegyni, která dělá rodinnou terapii.

Tam jsme asi pětkrát dorazili společně, tátovi se hodně nejchtělo, ale pak uznal, že to bylo užitečné a pomohlo nám to otevřeně spolu mluvit a víc se zajímat o sebe, tedy rodiče se začali víc ptát a všímat si mě i mé mladší sestry, která z toho úplně nadšená není:-)